fotky z Brazílie

BRAZÍLIE 2006

Nebudu tady psát žádné přesné informace, jako v kolik jsme vstávali, kdy a jak dlouho jsme někam jeli, kolik kde co stálo atd. Sice jsme si tyto data zapisovali, ale všechno se může časem měnit, tak abych vás nemátl. My jsme také čerpali informace z průvodce vydaného v roce 2006 (Lonely Planet) a pak jsme se divili, že nám docházejí peníze. Ale musím uznat, že jinak výborně posloužil.

Obrazek

Z Prahy jsme odlétali se společností KLM 4.žáří 2006 ráno. Po přestupu do většího letadla v Amsterodamu na nás čekal téměř 12.hodinový přelet Atlantiku. Celý let nás provázelo skvělé počasí, tak jsme mezi svačinkami a pitím mohli sledovat, co se děje pod námi. Mraky se odrážely na rozvlněné hladině oceánu a občas byla vidět nějaká ta loď, ale i nad pevninou bylo na co se dívat. Jak to ale vypadalo v letadle po přistání, to už by byla jiná kapitola. Někteří lidé jsou prostě jedním slovem prasata. To bych ale urážel zvířátka.

Obrazek

V Sao Paulu jsme strávili několik prvních dní u strýčka Františka. Sice jsme se do té doby naživo neviděli, ale poznali jsme se hned. Naložil nás na letišti do auta a jeli jsme k němu domů. Obrazek Bydlí poblíž "hadího" institutu Butantan,tak jsme měli první cíl naší cesty jasný. Prošli jsme si celý areál všetně muzeí. Odpoledne jsme vyrazili "do města". Ještě že na nás měl František dost času. Ukázal nám místa, kam asi moc turistů nechodí. Bloudit po městě lidnatějším než celá ČR ... to by nebylo nic moc. Obrazek Se štěstím jsme sehnali kartuši k vařiči, vyměnili nějaké peníze a vyvezli se podívat na vyhlídku budovy BANESPA. Pohled byl děsivý. Kam až oko a dalekohled dohlédl, samý mrakodrap a mezi nimi ulice plné lidí a aut. Pro zpestření ukázka policejního zásahu pod jedním z mostů a už raději na večeři "s terčíky".

Obrazek Noční autobusový přejezd ze Sao Paula do Curitiby se společností Cometa byl pohodový. Polštářek, deka a svačinka na cestu, to se u nás nevidí. Ráno bylo opět chladnější, tak jsme byli docela rádi, když otevřeli budovu vlakového nádraží, odkud odjíždí Serra Verde Express. Jízdenka sice nebyla nejlevnější, ale zato jsme se dostali až do Paranaguá. Na cestu jsme dostali krabičku s mapou trasy plnou sušenek a plechovku pití. Obrazek Cestou nás průvodkyně s mikrofonem v ruce upozorňovala na krásy přírody kolem. Koleje vedou pralesem a rychle se svažují cestou k pobřeží. Po příjezdu do Paranaguá jsme zašli na místní specialitu - barreado.Večer jsme poseděli u pivka za doprovodu brazilské reprodukované hudby před hotelem a obdarovali malého čističe bot sušenkou, kterou měl hned v sobě, málem i s obalem.

Ráno jsme snídali až na lodi cestou na „medový“ostrov Ilha do Mel. Obrazek Pár skákajících delfínů v dálce nás společně s racky a dalšími ptáky doprovodili na klidný ostrov bez aut a motorek. Tady se musí po svých, nebo na kole. Po krátké koupeli v Atlantiku jsme se vraceli zpět na pevninu.

Potřebovali jsme stihnout autobus dál, na jih od Florianopolis. Dorazili jsme na Praia do Rosa, kde je základna pro pozorování velryb jižních. Obrazek Už z terasy základny jsme uviděli první ploutve. Po krátké konverzaci „rukama nohama“ a anglicky z jednoho z nich vypadlo, že má babičku v Maďarsku. Tak to jsme skoro jako krajani. Rázem byla z nedělní ceny cena běžná pro všední den. Naložili nás do dodávky a odvezli několik km do Garopaby, odkud jsme vypluli mezi krásné obry. Když nám do dna lodi jedna rozverná Baleia Franca do sul plácla ploutví, tak i profíkům na chvíli spadla brada. Večer jsme strávili na pláži ve společnosti dvou pejsků a nechali doznívat krásné vzpomínky z báječného setkání. Obrazek Ráno snídaně, koupel, zbalit pár švestek, rozloučit se s majitelkou Albergue Dinda Rosa Patricií a její malou jezevčicí Olivií, a pěšky na bus. Měli jsme docela kliku. Zastavila nám velrybářská dodávka a ušetřili nás od několika km pěšky v hrozném vedru na autobusovou zastávku.

Další cíl naší cesty jsou vodopády Iguacu. V autobusu byl dostatek času se krásně prospat. Jen klidu tolik nebylo. Pár „malejch nevychovanejch smradů“ dalo pokoj, až když na ně Madla spustila pěkně česky. Ve městě Foz do Iguacu jsme se moc nezdržovali a hned se posunuli pomocí místní dopravy blíž k vodopádům do Albergue Paudimar Campestre. Chvíli jsme čekali než upraví pokojík, protože se na sezónu teprve připravovali. Obrazek Odpoledne jsme navštívili „ptačí“ park Parque das Aves. Jsou to ohromné voliéry, vybudované přímo v pralese. Všude kolem je bezpočet druhů ptáků a pohladit si třeba tukana (to byl můj sen) netrvalo nijak dlouho. A když na sebe necháte usedat překrásné ary - to je taky zážitek. U vstupní brány parku, poblíž vjezdu k vodopádům, posedávají indiáni se svými výrobky na prodej.

Prohlídku vodopádů jsme začali z Argentiny. Přes Puerto Iguazú jsme se dostali ke vstupní bráně. Obrazek Minivláčkem jsme dojeli téměř až ke Garganta do Diablo. Prošli jsme se po chodnících zbudovaných v různých úrovních vodopádů, viděli jak se nosálové snaží dostat do odpadkových košů, spoustu ještěrek a ptáků. U jedné ze společností jsme si zaplatili atrakci. Obrazek Safari a následnou plavbu motorovým člunem proti proudu řeky Iguacu, s nájezdy do peřejí a pod padající masu vody několika menších vodopádů.

Protože jsme pohodáři, prohlídkou hydroelektrárny Itaipu jsme ztratili téměř celý den. Po zhlédnutí expozice a reklamního filmového dokumentu jsme nasedli do klimatizovaných autobusů a jeli na prohlídku toho monstrózního vodního díla. Obrazek Protože si tady vedou evidenci návštěvníků, tipovali jsme si kolikátí že asi jsme češi. Poslední vyvěšená čísla byla stará pouze několik dní, tak jsme zřejmě nebyli daleko od pravdy. Jako správní vodáci jsme se chtěli podívat na slalomový kanál v areálu, kde se pojede příští MS. Nic z toho ale nebylo. Dozvěděli jsme se, že i když tam byli vidět slalomové branky, kanál slouží jako rybí přechod a pouze občas se tu jezdí závody.

Další propršený den jsme prolenošili. Někdo spal, někdo hrál kulečník, stolní fotbal nebo hru, do té doby nám neznámou. V baru u bazénu jsme se najedli, dali pár piv a byl večer. Do Paraguaye, města Ciudad del Este jsme se vydali cíleně za koupí dalekohledu, který jsme zapomněli doma. V otevřené restauraci jsme poobědvali maso, fazole atd. Město je sice jen přes řeku Paraná, ale je to opravdu jiná země. Nakoupili jsme si tady od indiánů dárečky pro kamarády a po chvíli smlouvání s taxikářskými naháněči odjeli do kempu. Obrazek

Málem bych zapomněl na Martína. Vyrazil z Kolumbie na kole a už několik měsíců tráví v sedle po jihoamerických zemích. Potkali jsme ho v kempu v kuchyňce, když do sebe cpal těstoviny. Pozornost mu určitě dělala dobře, protože před objektivem předváděl naučené pózy.

Poslední den u vodopádů patřil výhledům z brazilského břehu. Tady se nejezdí vláčkem jako v Argentině, ale klimatizovanými patrovými autobusy. Obrazek Prohlídka je skvělá z obou stran a nerad bych psal, která lepší. Stojí za to vidět všechno. Chybí nám jen pohled z ptačí perspektivy, vyhlídkový let vrtulníkem je jen otázkou peněz. Možná příště. Ještě jsme se zastavili v baru nedaleko kempu. Jeho majitele zaujala knížka "Tam za řekou je Argentina" od Zikmunda a Hanzelky i přesto, že česky neumí, chtěl jí koupit. Ráno po snídani jsme ještě nakoupili nějaké redes (houpací sítě) a odjeli naposled z kempu. Rozdělili jsme se na dvě skupinky. Plíšek s Madlou se pokoušeli do Campo Grande dostat stopem (marně), já šel s Jíťou poslat balíky a pohledy na poštu. Nakonec jsme se po několika hodinách sešli na nádraží a pokračovali dál zase společně. Obrazek

V Campo Grande má sídlo většina cestovních kanceláří zajišťující výpravy do Pantanalu. Ihned u nás stáli průvodci a nutili právě tu jejich společnost. My už jsme ale měli dávno vybráno. Nechali jsme si doporučit Ecological Expeditions už na Iguacu od lidí, kteří tam byli před pár dny. Najít je bylo jednoduché. Sídlí přímo naproti nádraží. První noc v hotelu je zdarma. Dino z cestovky nás odvezl odpoledne do obchoďáku na velký nákup. Madla tam vyzkoušela s úspěchem kvalitní práci mladé stomatoložky, která jí opravila jeden neposlušný zoubek. Téměř před hotel jsme chodili na masíčko a pivko do baru s pár stolečky na chodníku.

Další den dopoledne jsme nastoupili s dalšími klienty do mikrobusu a vypravili se za hlavním cílem naší cesty. V Mirandě jsme zastavili na jídlo a pokračovali dál, do Buraco das Piranhas. Obrazek Přeskákali jsme na korbu náklaďáčku a po prašné dálnici se řítili do kempu. Na břehu každého menšího jezírka se vyhřívaly desítky kajmanů, proto jsme byli rádi, že nás na první velmi krátkou procházku doprovázeli kamarádi pejsci. Večer jsme poseděli s „domorodci“ u ohně a byla pohoda. Noc strávená poprvé v hamakách byla příjemná.

Ráno na nás čekala celodenní pěší výprava. První kroky za naším průvodcem Pipinhem (my si ho počeštili a byl z něj Pepíno) byly hodně nejisté. Poprvé vstoupit do vody mezi rostliny, mezi kterými by mohla být anakonda atd…to je představa. Nakonec to nebylo tak hrozné. Cestou jsme potkávali spoustu zvířat a ptáků, které bych ani neuměl pojmenovat. Ale něco určitě zmíním. Pepíno nás zarazil a začal pískat a srandovně frkat. Ze zatáčky se začaly přibližovat zvědavé vydry obrovské. Jídlo jsme si nesli s sebou, ale netušili jsme, že to maso není pro nás, ale pro piraně. Pepíno nařezal klacky, navázal vlasce s háčky a hurá na rybolov. Obrazek Co jsme si nachytali, to jsme si také snědli, Pepíno nechtěl, že pro něj není ta voda dobrá. Po jídle jsme museli přebrodit řeku, kde jsme si před tím nalovili oběd a pozorovali jakoby nehybné kajmany. Naštěstí se nám to ryby neoplácely. Další zajímavý tvor je pásovec. Plíšek ho nazval transportérem, to komické zvířátko se tak opravdu chová. Na cestě jsme si stopli náklaďáček, který nás odvezl skoro do kempu. Ještě jsme se zastavili na cachacu. Najednou nás Pepíno volá, ať jdeme za ním dozadu na dvorek.

Plazila se tam krásná anakonda, nebyl to žádný obr, tak jsem si jí šel pohladit. Až potom nám řekli, že se sem jen připlazila a že zas půjde dál. Když před ní Madla začala schovávat malé koťátko, tak se začali smát.

Příští den začal volněji. Autem jsme se přesunuli na sever do Curva do Leque. Obrazek Dál už pěšky do opravdu přírodního kempu. V korunách stromů nad hlavou se proháněli opice, hamaky zavěšené jen tak mezi palmami a kuchyně z poskládaných cihel a plátů železa. Pepíno nám předvedl, jak z listu …. vyrobit provázek. Každému nám upletl jeden přívěšek na krk. Nám s kajmaním zubem, holkám s vybroušeným plátkem ořechu. Tady v divočině jsme zůstali spát jen my a tři chlapi, kteří se tam o všechno starají.

Ráno jsme vstávali tentokrát dřív. Šli jsme již za rozbřesku, všechno bylo v jiném světle.

Stali jsme se svědky narození malého telátka a už kolem kroužili dravci. Co kdyby …? Ochutnali jsme špalík cukrové třtiny, pro mě ale vítězí s převahou cachaca - pálenka z ní. Obrazek

A co dál s načatým dnem? Tak šup do sedel! Byli jsme rádi, že to jsou dobře naučení koníčci. Potkali jsme pár gaučů, ale jim by jsme se určitě rovnat nemohli. Ani ne půl dne a já málem přestal chodit.

Nikam jsme nespěchali, protože nás ještě čeká noční safari. Kemp jsme opouštěli už zase na korbě Toyoty. Zastavili jsme u jezera, že nachytáme něco k večeři. Přes plot to moc nešlo, tak hop, pěkně do vody. Kajmani si nás nevšímali a piraňky jen příjemně lechtali na nohách. Ten den by jsme asi umřeli hlady. Po cestě kolem jeli gaučové na koních a jejich pes nám v klidu sebral flákotu masa připravenou na návnadu. Obrazek Na chvilku zapršelo, pročistil se vzduch a začalo se stmívat. Pepíno rozsvítil světlomet, posvítil po hladině a ze tmy se odrážely stovky párů kajmaních očí. Cestou do kempu jsme zastavili ještě mnohokrát. Kapybary, které před námi ve dne vždycky rychle naskákaly do vody, v noci v klidu zůstaly sedět na cestě a nechali na sebe svítit výkonný světlomet. Stačilo být jednu noc pryč a celé osazenstvo kempu se úplně proměnilo.

Po snídani jsme vlezli do plechové, motorem poháněné loďky a vypluli proti proude řeky Abobral. Obrazek Ten den bylo chladněji, proto byla většina kajmanů ve vodě. Zato jsme viděli mnoho ptáků a kapybar, a k naší radosti opět i srandovní vydry. Ještě pár fotek než zase dojde baterka a naposled sedíme v kempu. Bylo to smutné loučení. Sice jsme tady byli jen pár dní, ale Pantanal nás opravdu dostal.

Cestou do Rio de Janeira jsme se ještě zastavili u Františka v Sao Paulu, nechali si tam pár věcí a jen na lehko pokračovali do města pod Corcovadem. Obrazek Ubytovali jsme se ve čtvrti Catete a dopoledne se povalovali na pláži Flamenga, prošli se po nákupech a přes Botafogo na skok na Copacabanu. Protože nám pomalu začaly docházet peníze, na Corcovado jsme ráno vyrazili pěšky. Sice nás otravovaly davy taxikářů, ale odolali jsme a šli dál. Když už jsme se blížili k vrcholu, začal se zvedat vítr a Cristo Redentor se nám občas doslova ztrácel před očima. Večery jsme trávili v ulicích. Obrazek Všude pobíhají děti ulice, pár chudáků sbírá prázdné plechovky, na každém kroku provizorní stánky s grilem a pitím a před Palácio de Catete vystoupení školy capoeiry za doprovodu bubnů. Poslední den jsme využili k prohlídce zahrady u bývalého prezidentského sídla. Byla doslova pohádková. Setkali jsme se tam s několika postavami v kostýmech pohádkových bytostí. Ten s bubínkem nechtěně trefil Madlu do hlavy, a tak přemluvit je ke společnému fotu nebyl problém. Obrazek Autobusem jsme dojeli až k Jardim Botanico. Cestu jsme si docela užili. Dělali jsme s Plíškem na jednu malou černošku ksichtíky a ona nás za to chtěla pobavit tím, jak postupně svléká a trhá panence ručičky, nožičky a na závěr i hlavičku. Prohlídku jsme začali v místnosti, kde probíhala výstava a videoprojekce, jejíž ústřední postavou byl hudební skladatel Antonio Carlos (Tom) Jobim. Plíšek se zaposlouchal tak, že nám stačil vypít celou „petku“ caipirinhy. My ostatní mezitím posbírali pár plodů a informací o rostlinách.

Obrazek Do Sao Paula jsme přijeli kolem půlnoci a posunuli se metrem na Vila Madalena. Dál jsme chtěli jet autobusem, ale protože byl víkend, tak toho do oblasti Cidade Universitária moc nejelo. Šli jsme tedy těch pár kilometrů pěšky. Chvílemi jsem měl pocit, že se místní báli více než my a raději rychle přecházeli na druhý chodník. Čekal na nás poslední den. František nás vzal do budhistického kláštera, kam on sám chodí meditovat. Obrazek Navštívili jsme historické městečko Carapicuíba, jehož centrum pamatuje rok 1580. Prohlídka kostela, skanzenů a ještě zajet do Embu, nakoupit poslední suvenýry. Vybírat bylo určitě z čeho. Jsou to ulice plné krámků a stánků ve kterých někteří umělci svá díla i vyrábějí. Dají se tu koupit výrobky ze dřeva, kůže, keramiky, látek a mnoha dalších materiálů, ale hlavně nespočet obrazů. Obrazek Prostě něco jako Zlatá ulička v Praze spojená s jarmarkem. Poslední společný snímek s Františkem a už nás tady čekala jenom cesta na letiště Guarulhos, utratit poslední "Reais" a noční přelet v nepěkném počasí domů.

V neděli večer 3.října 2006 už "doma" s batohy na zádech v oblíbené hospůdce na pivečku s přáteli.

To by bylo asi tak všechno.

Bobeš, Madla, Plíšek a Jíťa

Komentáře

Přehled komentářů

gеt nоw # bіg bonus

(PetarWab, 15. 12. 2022 21:18)

Best onlіnе саsіno
Bіg bоnus аnd Frееsріns
Spоrt bеttіng аnd pоkеr

go now https://tinyurl.com/av2cyttk

Menu

fotky z Brazílie

Komentáře

Přehled komentářů

gеt nоw # bіg bonus

Joining Vhearts Social

вулкан лицензия и вывод средств вулкан бонусы вулкан

laptop worthy

Лампы Ledel

бронирующая пленка для авто

Hi all I am Davidgof

how to record video from whatsapp

cricket match betting tips in urdu

Jili Online Casino

what is facebook video chat called

Автостекл

real estate croatia

Тонировка Автомобиля Цена

press warm

sound thousand

byu vs middle tennessee betting sites

shadowy plan

sms broadcaster

It is simply excellent phrase

Fotoalbum

Poslední fotografie

Oblíbené odkazy

Vyhledávání

Archiv